Jdi na obsah Jdi na menu
 


4.11.2006 1.ročník Lysohorského Dogtrekkingu 40km/Beskydy 2006

Obrazek

Start 10.03 hod. Hromadný/Ostravice hotel Montér/Sepetná.Teplota -2°C/na Lysé-hoře -5až-7°C,bezvětří polojasno.(V noci před závodem -12°C)Dohlednost 40/50km.V nižších polohách 15-30cm sněhu* na trati.Na Lysé 40-50cm.Většinou ušlapané chodníčky.Od poloviny tratě mírně zataženo ,stálé střední místy husté sněžení*
Oficiální výsledková listina.Postupně  budou doplněné další údaje.Toto jsou jenom zatím základní výsledky tkz. na hrubo.Přibudou postupně podrobnější info.
Kdo jste něco nafotili dejte nějaký ten odkázek na stránký do příspěvku nebo na Dogtrekking.info do chatu.Dík.

Obrazek

Po startu....

Obrazek

Směr Lysá-hora 1324m.n.m.

  Výsledky:                                                                                                                 

1.Baláž Roman                             

DTM-2

4.29,59

2.Profous Petr

DTM-2

5.08,30

3.Rábl Martin                

DTM-1

5.50,30

4-5.Zeman Kryštof

DTM-1

6.22,22

4-5.Ludvík Martin

DTM-1

6.22,22

6.Brzkovská Dana

DTW-2

6.49,55

7-8.Cipro Simon

DTM-1

6.58,10

7-8.Koudela Jaroslav

DTM-2

6.58,10

9.Vantuchová Renáta

DTW-1

7.24,55

10-11.Luštinský Hubert

DTM-1

8.11,12

10-11.Ráblová Zuzana

DTW-1

8.11,12

12.Hrbáčková Lucie

DTW-1

8.12,38

13-14.Krátký Ondřej

DTM-1

9.44,25

13-14.Kašková Kateřina

DTW-2

9.44,25

15.Bílek Martin

DTM-1

N/26km

16-17.Kupec Luboš

DTM-2

N/19,5km

16-17.Časar Petr

DTM-1

N/19,5km

 N-Nedokončil /km na kterém odstoupil ze závodu.

Sponzoři závodu: 

BALÁŽ-EXTREME-TEAM Ostrava

 Hotel Sepetná/Montér

Beskydské informační centrum

Celkové zhodnocení Lysohorského Dogtrekkingu:

(Ještě se dále připravuje dlouhé povídaní Petra Profouse jak to viděl on na trati z pohledu závodníka.) 

Tento poslední oficiální D.T. letošní sezóny měl být takovým pokusem jak prodloužit dogtrekkingovou sezónu,která už několik let vždy končíla někde koncem září.Při určitých ohledech je možné s klidem organizovat tyto závody i v zimních podmínkách,třeba i po celou zimu.

Nečekaná a bohatá nadílka sněhu zaskočila a protřídila pole startujících a z asi 40 přihlášených dorazilo do Beskyd s menšímy nebo většímy problémy na cestách 17 účastníků.Jak se ale po pátečních obavách z nepřetržitého hustého sněžení ukázalo,těm co přece jenom přijeli to sobotní počasí vrátilo v podobě  krásneho zimního dne i s určitým nádechem blížících se vánočních svátků.

Při pátečním večerním proběhnutí a doznačování méně přehledných úseku jsem se chvílemi modlil ať už přestane tolik sněžit ,ale na druhou stranu jsem se psama zase řádil v 20cm vrstvě sněhu na neprošlapaných lesních cestách za svitu čelovky a připadal jsem si jako bych přijel z Ostravy na nějaký vánoční nebo silvestrovský pobyt na horách.Měl jsem z toho nečekaného sněhu velkou radost coby závodník,ale jako pořadatel jsem měl stále větší a větší obavy jestli na Lysé -hoře na nás nebude čekat moc sněhu.Večer před spaním jsem stále uvažoval nad náhradním řešením,že by se závod na Lysé-hoře přerušil a Ti co by usoudili že dál nepůjdou tak by se vratili zpět na Ostravici a počitalo by se jim 15,2km a ostatní bychom sešli z vrcholu na druhou stranu tak 3-4km a znovu by se začal započítavát čas,to by bylo nejbezpečnější řešení při nepříznivých podmínkách.Nakonec ráno když jsem se podíval z okna hotelu,tak bylo nádherně slunečno a okamžitě jsem z mých černých myšlenek vyřadil toho strašáka z letošních mnou pořádaných Pusteven,kdy jsem se chtěl všem pochlubit tratí a jaké máme pěkné Beskydy a na zasněžené trase pak celou dobu pršelo a všude samá mlha s viditelností tak na 30m.Rozhodnutí padlo hned.Půjde se celá trasa bez nějakých změn.Jenom jsem vymyslel na sebe tak trochu trápení v podobě že nepoběžím po startu na Lysou(Což mě velmi mrzelo,chtěl jsem trasu běžet pod 4hod.)a budu na špici kontrolovat stav tratě a nahoře bych počkal na všechny až se přehoupnout přes Lysou-horu.Přece jenom jsem se  musel chovat jako pořadatel s určitým omezením a krotit mé závodnické choutky.

 V 10.03 hod. jsme všichni společně vyrazili vzhůru na Lysou-horu.Nejdříve jsme prošli spojovacím tunelem mezi bazénem a hotelem.Trochu to směšně připomínalo jako když jdou husy na pastvu.Tunel je úzký a tak se muselo jit pěkně v řadě za sebou.V prvním stoupání za hotelem jsme se různě rozdělovali do malých skupinek a pokukovali po majestátném vysílači na Lysé- hoře a někteří asi trochu s respektem sledovali kam až se to budeme šplhat.Teplota z rána byla přijatelná -2°C .Bylo hodně důležité že nefouká a že je takové divné polojasno,ale slunce se ne a ne vyklubat z poza mraků .S narůstající výškou přibývalo i sněhu(20-30cm) a teplota klesala někde k -5°C,ale nic dramatického.Velkou výhodou tohoto dogtrekkingu je to že trasa je hodně frekventována turisty,kteří už brzo z rána prošlápli stopy v čerstvě napadaném sněhu.Při stoupání se nedalo trochu  neohlížet a podívat se na krásné výhledy po okolních zasněžených vrcholcích a dolů do údolí.Ja jsem se pohyboval v pětičlené skupince na čele a sledoval jsem jak to všechny psy baví a s jakou chutí táhnou na prvním letošním sněhu.Na Lysé-hoře bylo docela rušno.Hodně turistů a nebývalé i mnoho různých psů se svýma pánečkama.Vyběhli jsme si na vyhlídku trochu se pokochali pohledy do dálek,bohužel až na Tatry nebylo vidět,ale chybělo opravdu kousek ,protože viditelnost byla tak okolo 50km a na štíty Vysokých Tater a nebo na hřeben Jeseníků je třeba,aby byla viditelnost okolo 80km.Posbírali jsme na dvou chatách(kontrolách) povinné razítka do startovní karty a už se každý samostatně spouštěl podél sloupů lyžařského vleku po sjezdovce.Tady už místy bylo tak 40-50cm sněhu a trochu méně prošlapané cestičky,takže chvílemi moje,, HOLKI " Markíza a Marika(Sibiřské husky) se přetahovali o úzkou stopu a sem tam poskakovaly jako klokani v hlubokém sněhu a ja si chvílemi připadal v tom kličkovaní jako nějaký lyžař slalomář.Daleko jsem od pravdy nebyl ,protože jsem začal v protisměru překvapivě potkávat první letošní běžkaře,kteří si nás se stejným údivem prohlíželi co tady děláme se psy a aby toho nebylo málo o kousek dál se objevili trochu zoufalejší cyklisté na horských kolech,kteří už měli trochu více práce se v čerstvém sněhu udržet  na vrtkavém kole v sedle.Když jsme seběhli asi 4km z Lysé tak se začalo zatahovat a postupně více a více sněžilo.Úsek na druhou kontrolu na Bílem-Kříži se zdal být trochu lehčí,ale i tak ve sněhu to nebyla zas tak moc snadná záležitost.Chvílemi jsem ještě přemýšlel zda se dají všichni z Lysé tím správným směrem dolů a zda neseběhne někdo někam špatně,ale nakonec jsem usoudil že nejsou zas tak extrémní podmínky a každý má docela kvalitní itinerář tratě a taky že se všude dost pohybuje dost turistů,kteří to tady znají.Takže jsem si s HOLKAMA začal užívát běhu a dokonce zjístil že přede mnou je Petr Profous,který běžel po silnici,která byla sice trochu delší než trasa po značce,ale byl tam uježděnější sníh.Sice jsme se několikrat střetli ,když silnice křižovala naši značku,ale nějakým rychlejším během se mu podařilo zmizet z našeho dohledu.Ještě před Visalajemi jsem Petra předběhl a v táhlém stoupání na Bílý-Kříž jsem začal propočítávát jestli by celou trasu nešlo přece jenom zdolat i přes počáteční chůzi na Lysou pod hranicí4 hod.A bylo po pohodě.Ať jsem se bránil jak chtěl tak jsem měl nový cíl na trati zaběhnout ještě nějaký solidnější čas.   Pokračování...    

 

Obrazek

Sněhu přibývá...

Obrazek

Tvrdší závěr...

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Obrazek

Ještě tu chybí cyklista,někdo na kajaku a jeden by se z toho zbláznil...

Obrazek

Nechte starosti a problémy tam někde dole...

Obrazek

Autor článku: Profous Petr

Lysohorský Dogtrekking 2006 našima očima:

Když jsem se na webových stránkách Extreme Teamu dočetl o nápadu pořádat v Beskydech závod ukončující sezónu, říkal jsem si, že tentokrát by to mohlo vyjít. Původně jsem měl totiž v plánu účast v Maratónu na Pustevnách, ale kvůli řadě různých zádrhelům z toho nic nebylo.

Jenom jsem dost dobře nechápal pořadatelovu poznámku, že by se akce mohla dokonce již odbýt na sněhu. Sníh ??? A už 4.listopadu, tedy skoro dva měsíce před Vánocema ????

Jsem totiž psí závodník – začátečník a vůbec první závod v životě jsem absolvoval letos ve Šlapanicích. A tam mi Roman nadělil v MIDU na 35 km skoro dvě hodiny. Nicméně na tento závod jsem se chtěl lépe připravit a tak jsme se s hafanem začali po opadnutí největších veder věnovat běžeckému tréninku. Můj tahoun je zlatý retriever a rychlejší pohyb v tom jeho kožichu při vyšších teplotách mu pochopitelně nedělá moc dobře.

No a termín startu se začal pomalu blížit a napětí začalo narůstat. A o jeho stupňování se také velmi přičiňoval pan pořadatel, který rafinovaně přidával postupně na své stránky popis tratě. A počasí se stále jevilo jako slibné, běhání v říjnu jenom v trenkách a s krátkým rukávem bylo velmi příjemné. Poslední test, necelých dvacet kilometrů jsme absolvovali ve čtvrtek, týden před akcí. Příjemné teplo a sucho už trvalo tak dlouho, že někde tam vzadu začínala klíčit obava, že to přece jenom musí někdy skončit. Ale stále tady byla naděje, že by ty trakaře klidně mohly začít padat až po 4.listopadu….když to vydrželo tak dlouho, ne???

Ale rosničkáři už od neděle začínali strašit, že se nám ten čas změní, tlaková výše se pohne a ty fronty ze západu se začnou hrnout. A asi to bude i se sněžením. No to snad není možný, jak si takhle může někdo tak přesně tak dlouho dopředu naplánovat!!!! Poslední dny před LHD se dořešuje ubytování a i trasa je konečně prozrazená v celé své kráse. Je na čase začít s teoretickou přípravou nad mapou. Podle profilu jsem si vytýčil interní cíl = udržet alespoň šlapanické tempo asi 7 km/hod a tomu odpovídající cílový čas 6:00 hodin. Pak jsem si začal propočítávat podle itineráře časy na jednotlivých kontrolních bodech a při plánovaném tempu 5 km/hod do vrchu a ve zbytku těch 7 km/hod jsem se dopočítal k času kolem 6:45.

No tak to asi bude dost napínavé. Vzhledem ke startu v 10:00 a západu slunce po čtvrté hodině to vypadalo na koncovku za šera, v horším případě za tmy. Ale zase to bude bez plné polní, takže si udělám i hóóódně optimistický rozpis na pět hodin…. no co kdyby nějak chytly saze….

A pak začala ta pravá reality show. Ve čtvrtek se to roztrhlo a bylo jasné, že ten sníh na kopci určitě bude a v pátek bylo jasné, že ho bude dost. Takže rychle začít dobalovat zimní výstroj a výzbroj. A hlavně brzo na kutě, protože ráno brzo vstáváme, neboť podle plánovače tras to jsou od nás do Ostravice tři hodiny jízdy. A plánovač nemůže vědět, jestli budou silnice sjízdné. Tak to, abychom stihli prezentaci do 9:00 podle propozic, musíme vyjet nejpozději v šest, a venku to pořád padá a padá…Takže ještě jedno použití moderní techniky a pohled na Aladina. Podle něj to vypadá, že v sobotu do oběda to bude beze srážek, ale údaj pro 18:00 už ukazuje, že zas něco bude padat. Podle nadnulových teplot asi voda…Inu další důvod, proč si zítra na trati pohnout.

Ráno přichystalo příjemné překvapení v podobě suchých silnic, zelená vlna nehlásí nic strašidelného, takže doložit poslední zbytky výbavy do auta, nezapomenout na psa a můžeme vyrazit. Vzhledem k minimálnímu rannímu víkendovému provozu valíme slunci a Ostravici vstříc a krátce po osmé hodině už projíždíme Frýdlantem a i na druhý pohled směrem k vrcholku Lysé hory je jasné, že to bude podle plánu „Kritérium prvního sněhu“. V tu chvíli si ještě naivně myslíme, že máme hodinu k dobru, ale pár prvních metrů po odbočení z hlavní silnice k hotelu Montér nás vyvádí z omylu. Stav dezénu pneumatik není kompatibilní se stavem vozovky a po informaci, že nahoru se bez řetězů nedá, přejíždíme můstek doleva a parkujeme u první hospody. Rychle pobrat nejnutnější věci na převlečení a vzhůru k hotelu. Na vynošení zbytku bude mít doprovodný tým celý den. Je vidět, že jsme správně, protože kolem se to začíná hemžit lidičkama s hafanama. A tak šlapeme a šlapeme a máme co dělat, abychom se těsně po deváté dostali k hotelu. Ano, je to přesně ten, který byl na fotkách v itineráři, jenom ty barevné stromy v okolí jsou teď jednotvárně bílé. No nic, čas startu se blíží, takže do bojového. Pohled na teploměr říká, že bude dobré nasadit teplé spodní prádlo, neoprénové návleky na kolena se také budou hodit, na kopci může být větší zima, tak do kapsáře ještě druhé rukavice. No a jaké zvolit obutí? Nakonec se rozhoduji pro před měsícem zakoupené trialové botky NB 906. Při prvních testech se zdály dobré, tak je prověříme na ostro. A to jsem před týdnem měl největší obavy z toho, jestli na mokrém asfaltu nebudou klouzat… Přestrojení na WC hotelu proběhne v klidu. Protože je z povinné výbavy předepsána pouze čelovka a mobil, rozhoduji se pro minimalistickou variantu s ledvinkou. Přece je ten sníh k něčemu dobrý, protože odpadají problémy s nesením vody pro psa a na poslední chvíli se loučím i se psí miskou. Do kapsy pár tatranek pro případ nouze a jinak vzhledem k hustotě občerstvovacích míst po trati nic víc.

A už je tu pan pořadatel a svolává předstartovní brífink do místnosti před bazénem. Nápad sejít dolů tunelem je pravda velmi efektní, ale udržet rovnováhu na kluzkých schodech a přitom udržet psisko, které vycítilo, že se bude konat nějaká sranda a chtělo by se hnát dopředu, tak to je fakt napínavé. Polámat se ještě před startem, no to by byla pěkná ostuda. Brífink je vzhledem k rychle utíkajícímu času stručný a věcný, každý vyfasuje kopii detailního itineráře. Potěšující je informace, pan pořadatel nebude v první, tzv. Tatranské, etapě závodu závodit a dohlédne na pohodové zdolání hlavního vrcholu trasy.Ovšem závěrečné sdělení, že vzhledem k počasí počítá i Roman s tím, že bude dobíhat za tmy, no tak to mi vyrazilo dech. A co teprve my amatéři ??? Naštěstí není moc času na velké špekulace, protože desátá je za dveřmi a za dveřmi jsou za chvíli i všichni účastníci akce, i když startovní pole je proti předběžným přihláškám poněkud prořídlé.

A je odstartováno. Je pod mrakem, ale nefouká, takže zatím dobré,… uvidíme nahoře na hoře (:-)))). První část, tj. cesta tunelem od bazénu a pak zase po starých známých schodech nahoru je zkouškou síly, protože Richie strašně chce dopředu a velice obtížně se mu vysvětluje, že na všechno je ještě dost času. No konečně jsme se vydrápali z tunelu na plošinu před hotel. Z pohledu ostatních hotelových hostů se houf bláznů se psy neuspořádaným pohybem začíná sunout zasněženými cestičkami vzhůru na Lysaňu. Blázen Richie se dere dopředu a po pár set metrech se postupně propracováváme do čelní skupiny, která kromě Romanova dvojspřeží, čítá ještě další asi tři člověko-psí páry. V čele se usazují a tempo skupiny určují dva mladší hoši, na Romanovi je vidět že ho svrbí nohy, ale tak jak slíbil, trpělivě se přizpůsobuje tempu. Já se taky snažím držet, ale ze všeho nejvíc musím držet zpátky ňafáka, kterému stále se zvyšující výška napadaného sněhu dělá moc dobře a má strašnou snahu se konečně probojovat na špici. On totiž strašně nerad vidí někoho před sebou. Tempo je na běh asi pomalé, ale z hlediska chůze dost ostré. V prudších stoupáních už mám co dělat…S perspektivou dalších pětatřiceti kilometrů se snažím šetřit síly. Ne však Richie. Ten mohutně zabírá tlapama a dere se vpřed, ale současně je přidušovaný postrojem, takže z té kombinace vychází zvláštní chrochtání, které zaujalo skoro všechny kolemjdoucí. 

Za namáhavé stoupání jsme ovšem průběžně odměňováni pohádkově krásnými výhledy do okolí a chvílemi to vypadá tak nadějně, že by snad nakonec mohlo vylézt sluníčko. Snažíme se, pokud to jen trošku jde a pokud to jen dech dovolí, kochat pohledy do krajiny. Jeden by čekal, že v takovém nečase budou lidi sedět doma u kamen, ale prošlapané chodníčky signalizují, že v horách je pěkně živo. Taky dobře, o to jednodušší bude orientace na trase. Výšky přibývá, na teplotě je to znát, takže rychle vyměnit rukavice za tlustší. No a už jsou tu závěrečné dva kilometry stoupání proložené krátkýma strmýma zvedama, takže skutečně první řádný test připravenosti. A už jsme na kopci. Tak teď rychle posbírat předepsaná razítka, nejdřív velké zelené v chatě…tady je ale teplíčko…. a pak přes silnici do „nory“ pro druhé. Tady pozor, má tu být podle návodu velký schod. No, tak ten nebyl zas tak velký….a sakra, tak to byla určitě řeč až o těch druhých dveřích, kterýma jsem tedy doslova vpadnul do lokálu. Všechno v pořádku, druhý „beránek“ je na místě a rychle dál. No a v tu chvíli přichází nabídka, kterou nelze odmítnou, tedy vyjít s Panem pořadatelem na skutečný vrchol Lysé hory a pokochat se výhledem do kraje. A musím uznat, že tato krátká „zajížďka“ stála za to. Od Frýdku je ještě jasno, dohlednost podle odhadu asi čtyřicet kilometrů, ale pohled na druhou stranu ve směru trasy, kde se mraky začínají pomalu dotýkat kopců, nevěstí nic dobrého. Takže ještě poslední pohled od sloupu a rychle dál, večer je tu co nevidět.

Naštěstí by teď měl následovat relativně odpočinkový seběh k Vyšné Mohelnici. Ještě na poslední chvíli zaslechnu upozornění odkudsi zezadu, že teď dolů strání. Ano, vzpomínám si, že podle itineráře se teď mělo jít pod lanovkou cestou bez značení, ale v tom sněhu nejenže chybí značení, ona chybí i ta pěšina. Takže hup doprava a už si to sypeme dolů strání, Richie konečně přestal chrochtat, může vyrazit podle svého, konečně nemá potřebu někoho dohnat a se spokojeným úsměvem si užívá sněhového nadělení. Co se mě týče, tak teď si naprosto přesně umím představit situaci zajíce, který se zapadá po kolena do čerstvého sněhu a ještě u toho předstírá něco jako běh. Konečně jsme na silnici. Je čas na první tatranku… no to víš, že se s tebou podělím, chlupáči…Přestávku využívám k prvnímu telefonickému spojení se základním táborem a podle optimistického rozpisu na pět hodin mám dokonce dvě minuty k dobru!!!

Je třeba využít energie pracně nabrané výstupem do výšky ke zrychlenému přesunu do údolí. A ačkoliv to zní neuvěřitelně, tak začínám mít pocit, že se snad už začíná stmívat. Vzduch kolem začíná šednout a nenápadně začíná poletovat sníh. Nechce se mi riskovat nepředvídatelné setkání s nějakou pod sněhem skrytou nástrahou a tak to bereme dolů po silnici, i když je to podle upozornění v itineráři přece jen o nějaký kus delší, hlavně neminout odbočku na červenou do lesa. Asi v první třetině kopce se křižujeme s kulovým bleskem. Totiž jeho rychlostí Roman a jeho smečka uhání kratší přímou cestou dolů. Inu kdo umí, ten umí. Během sestupu se relativně otepluje, takže opět výměna rukavic. Odbočka je nepřehlédnutelná, jenom mě trochu znejišťuje, že nemůžu na cestě najít psí stopy, ale cesta je dost ušlapaná a značka sedí s rozpisem. Tady se začínají objevovat náznaky prvních potíží s botama. Jak sníh začíná nabírat vodnatější konzistenci, tak voda ze sněhu lepícího se vpředu na botu začíná prosakovat dovnitř a ani termoponožky si s tím nejsou schopny poradit. Jinak se snažíme držet pohodové tempíčko, někde před Mohelnicí se ohlížím a vidím z lesa vybíhající postavu se psy a k mému obrovskému úžasu je to Roman. Bez problémů se mihne kolem nás a hlásí, že mám tak minutu před dalším běžcem. Naštěstí to je DTM1. Od Mohelnice po Ježánky se to trochu začíná vlnit. Na křižovatce Ježánky ještě naposledy zahlédnu Romanovy paty v kopci před sebou. Na brífinku sice říkal, že trasa Ježánky – Bílý Kříž je vyhledávaná všemi ostravskými důchodci, ale vrstevnice na mapě nelhaly, takže je konec s během a přecházím do rychlé chůze. Přeci jen je chladno, tělo spotřebovává nějakou energii na vlastní ohřev, takže raději zvolnit, ještě nejsme ani na půlce. Kdo ví, co by to s námi mohlo udělat. Teda vlastně jenom se mnou, protože jak znám Richieho, ten to zatím bere jako rozklusání. A nohy začínají v botách trošku prochládat. Ze všeho nejvíc mi ale odlehlo při pohledu před sebe na cestu, kde se jasně rýsují psí stopy. Je po starosti s možnou ztrátou orientace. Stoupání se zdá delší než na Lysou, ale nakonec jsme se vyloupli na křižovatce u výzkumáku. Tak si honem na Bílý kříž odskočit pro razítka a půl bude hotovo.

Kousek jsme popoběhli lesem, pak doleva kolem krabicového hotelu rovně k Baronovi. Ale ouha, přímo žádné stopy nevedou, i když je chata na dohled, ale místo toho míří šikmo vzhůru do lesa. Žádné experimenty, budeme důvěřovat vedoucímu…. Ale teď už jsme skoro nad chatou a cesta vede stále spíše od chaty do lesa. Tak nic, vezmeme to přímo, ať je sněhu třeba po pás…Richie si sněhu užívá a kousek před chatou se napojujeme na důvěrně známé stopy. Sledujeme je, ale nikde nevedou do chaty. A dveře se zdají také spíš zavřené. Chvilka nejistoty, inu kontrolní razítko je kontrolní razítko, ale nakonec dospívám k závěru, že je tu ještě Sulov, který by mohl potvrdit absolvování celé trasy. Pro přesun k Sulovu volíme trochu delší trasu po pěšině a silnici, i když je zřejmé, že Roman to vzal přímo strání hlubším sněhem. Už jsme u Chaty Sulov, fakt by ji podle itineráře mohl minout snad jen slepý, a tak se bez váhání oba společně hrneme dovnitř k pultu. No co…. oba jsme čistí, nohy opucované ve sněhu… Richie způsobně zalehá k pultu, pan vrchní dělá, že nic nevidí nebo mu to skutečně nevadí,  já si dávám razítko do průkazky a rum do sebe.

Samozřejmě vím, že to z hlediska sportovní stravy není to správné řešení, že by se to nemělo, no ale nohy jsou v tu chvíli zahřáté. A o dopingové kontrole v cíli také nebyla řeč. Protože jsme na půlce, tak se dělíme se psem napůl o Carbosnack. To je náš oblíbený energetický gel, který má tu výhodu, že je nemrznoucí a tudíž je v poživatelné konzistenci za každého počasí. Ve vchodu Sulova se míjíme s dvojicí pronásledovatelů, která právě vchází. Takže dobré, tu minutku jsme udrželi i ve stoupání na Bílý Kříž. Teď rychle na křižovatku, podělíme se o další tatranku a půl je hotovo. Škoda, že jsme cestou nepotkali někoho dalšího, kterému bychom mohli ušetřit zacházku k Baronovi. Krátký pohled do rozpisu, pořád se držíme kolem časů s výhledem na pět hodin a tudíž s dobrou perspektivou, že na trati úplně nezatmíme. A protože Roman je už daleko před námi, je jasné, že na brífinku spíš jenom žertoval.

Před námi je šest kilometrů hřebenovky k hospodě Gargulák, takže můžeme i trochu poklusávat. Snížek začíná houstnout a usledovat vedoucí značkovací stopu se stává stále obtížnější. Tenčí rukavice jsou úplně promočené a začínají studit….ještě že mám rukavice záložní. A ačkoliv je krátce po poledni, mám neustále pocit, že se stále víc a víc šeří. Na nekrytých úsecích začíná i trošku pofukovat a světe div se, protože já už se nedivím, čím je větší metelice, tím víc je hafan spokojenější. Vymetá každý zavátý příkop, povaluje se v napadaném sněhu a sněhovou nadílku si opravdu vychutnává. No konečně, Gargulák a s ním i poslední check-point je tady. Měl jsem sice v plánu tady trochu zadechnout, dát si čaj a nabrat sil do závěrečné etapy, ale nerudné uvítání pána uklízejícího před vchodem mě jaksi odradilo. Striktně vyžadoval uvázat psa před vchodem, pečlivě si očistit obuv, snad by došlo i na kontrolu uší….Tímto se mu na dálku omlouvám, protože to byl asi jen první klamavý dojem, neboť po žádosti o naražení razítka jeho osobou se z něj vyklubal velice ochotný pán, který navíc doplnil razítko vlastnoruční žertovnou kresbou. Na ale rozhodnutí už padlo…Tak jenom kontrolní dotaz, jak velkou mám sekeru na Romana. Snad dvacet až pětadvacet minut odhaduje dobrý muž, kterého vzápětí necháváme za zády a po trase značené bíločerveně pruhovanými fáborky se pouštíme dál.

Teď je poslední úsek z kopce, takže poslední šance na nějaké rychlejší tempo. Začíná se pomalu projevovat únava a poslední desítka bude už jenom boj, to je jasné, protože přes třicet kilometrů jdeme letos teprve podruhé. Vím, že tato část je neznačená, ale v tom sněhu zabloudit nejde, naši „předchůdci“ jasně vytyčují trasu. Podle stavu sněhu to vypadá, že touhle strání tu před nimi nikdo nešel, asi jenom jezdily nějaké děti na „bobech“. ( Až později jsem se dozvěděl, že se nejednalo o dětí, ale byly to vlastnoruční – pokud to tak lze nazvat - otisky Romana, který opravdu jel dolů strání, ale bez bobů.)

Sníh je krásný, neporušený a konečně i psík se po několika skocích ve sněhu, do něhož zapadával až po ramena, pokorně vrátil do stopy, aby si trochu odpočinul. U první chaty na mě pracující horalé pokřikují, že mají vyřídit od šéfa, že tudy běžím dobře. Potěšující informace…A už jsme na zelené a pokračujeme ve využívání nabrané výškové energie k sestupu, nebrzdíme a plynule se spouštíme do údolí. Tempo pomalu opadá, v této fázi už se ani nedívám na časový rozpis a očekávám, že se každou chvíli kolem musí mihnout dvojice závodníku a připravuji se na to, že bych se jich zkusil alespoň chvíli držet.

S houstnoucím sněžením a šerem je stále obtížnější usledovat chladnoucí stopu vedoucího běžce.  Konečně napojení na modrou a tím pádem třicátý kilometr. Tak odtud už se musíme dostat do cíle, i kdybychom to měli doplazit. Tedy jenom já, Richie se jednak plazit neumí a jednak má zjevně sil na rozdávání.

Zkouším spojení se základním táborem, ale objevuje se zpráva o nedostupném signálu. Tak šlapem dál, přesně podle předpokladů se běh začíná měnit ve zrychlený přesun prokládaný tu kratšími, tu delšími popoběhy. Na silnici kolem přehrady se v auty rozježděném sněhu vedoucí stopa úplně ztrácí, naštěstí není kde zabloudit. Jediné, co mě už straší, je ten poslední neznačený úsek, který jsem chtěl absolvovat ještě za slušné viditelnosti. A přitom minimálně od Bílého kříže světla stále ubývá. U přehrady na třicátémčtvrtém konečně úspěšně navázáno spojení se základním táborem. Zbývajících šest kilometrů odhaduji na hodinu a na tento čas si objednávám v cíli suché prádlo. Na doporučenou odbočku k vyhlídce už není ani pomyšlení, snad až příště… Silnice se postupně rozšiřuje a provoz začíná houstnout. Dávám si pečlivý pozor, abych neminul odbočku doprava, ale opět chvála pořadateli. Známé fáborkové značení zcela bezproblémově navádí na široký lesní chodník. Po odbočení na lesní cestu ze mě všechny obavy z neznačené cesty v potemnělém lesy spadly, protože v připadávajícím sněhu byly pouze jedny člověčí a dvoje psí stopy. Jasný signál, že tudy je to správně…

Závěrečné stoupání lesem bylo tou pravou třešničkou a nezapomenutelnou tečkou za celým závodem. A že jsem jí měl už plný zuby. Ale každý kopec má svůj konec. No a je to tady, už jsme na známé cestě, Montér v dohledu. Zatáčka přes most, stoupání po silnici před hotel, pak znova po schodech dolů, teď už v pohodě, tunelem k bazénu a hurá!!!! Jsme konečně v cíli, v teple. Rychle zmáčknout na hodinkách vlastní časomíru a nahlásit příchod hlavnímu rozhodčímu závodu. Ten mě v první chvíli zaskočil, když požadoval, aby řekl jaké mám číslo, a já nevěděl čeho, ale nakonec připsal výsledný čas ke jménu i bez čísla. První pocity v cíli jsou překvapivě dobré, ukazuje se, že vrstva sněhu fungovala jako ideální tlumič a tak nohy nejsou skoro vůbec omlácené, alespoň ne tak jak jsem očekával. Spojeně usedám na židli v baru a Richie se smutně otáčí…Tak to jako bylo všechno?…Mě se to moc líbilo.Nedáme si to ještě jednou?…Ano, nedáme, milý brachu. Necháme si něco na příště….. Tebe teď předávám doprovodu a já se jdu dolů do šatny převléct do suchého. V baru u bazénu rychle čaj na zahřátí. Ještě před odchodem na ubytovnu pohled pod rukou hlavnímu časoměřiči. No vida, takže jsem nakonec proti Šlapanicím dobrou hodinu ztráty na Romana srazil. Takže naprostá spokojenost. Celá naše rodinná výprava se následně přesunuje do hotelu Sluníčko, kde budeme nocovat. Ubytování hodnotím jako velmi příjemné, personál velmi vstřícný a hlavně se štěkálkama nejsou vůbec žádné problémy.

Po standardním pozávodním zavodnění z domu nachystanýma jonťákama a malé svačině následuje krátký odpočinek s výhledem na následně naplánovanou regenerační koupelí. Richie je rovněž náležitě odměněn za odvedený výkon bohatou večeří doplněnou žvýkacími pamlsky.

Bazén nezklamal, teplounká voda ve vířivce, vyplavání v bazénu a to vše zarámované výhledy na zasněžené okolí za okny bazénu. Zkrátka pohádka. Za celý den jednomu pořádně vyhládne, tak následuje dobrá večeře v hotelu Montér a i ta plznička chutná po takové celodenní vycházce nezvykle sladce.

Čas strašně rychle běží, takže než se vymotáme od večeře, je tak akorát čas jít se podívat, komu zůstalo ještě dost sil na objednaný bowling. Zde jsme se jen těsně minuli s Romanem, takže můžeme hrdinně tvrdit, že bychom bývali byli hráli, kdyby se bývalo bylo …ale popravdě řečeno, je deset hodin večer a únava se začíná pomalu vracet. Tak na kutě.

Nedělní ráno je pěkně hnusné, protože venku se oteplilo a včera napadaný sníh jde dolů. Teprve ve srovnání s tím vynikne nádhera včerejšího počasí. Při snídani ve Sluníčku pozůstalých nocležníků, kteří se nevydali k domovu včera večer, vládne pohoda a nakonec jsme i svědky doražení posledních dvou účastníků do cíle, těch dvou účastníků, kteří přenocovali na Sulově.

A tím byl vlastně celý podnik úspěšně ukončen. Předání cen každému účastníkovi proběhlo neformálně na pokoji pana pořadatele. Ten toho samozřejmě měl ještě po včerejšku málo a chystal se k vyklusání…

Ale to už není nic pro nás amatéry a cestovatele zdaleka…

Takže sbalit věci, nezapomenout na psa a sbohem Lysohorský dogtrekingu 2006.

A na shledanou na Lysohorském dogtrekingu 2007!!!!!

Dopsáno ve středu 15.listopadu 2006 a při pohledu z okna na teploměr, který ukazuje 15O C nad nulou a svítící sluníčko se ani nechce věřit, že jsme si na LHD užili takovou nádhernou, doslova pohádkovou zimu.

Na závěr pár takticko-technických poznámek kibice:

-          skvěle zvolená trasa s vhodně voleným timingem výstupů s sestupů a řazení jejich náročnosti sestupně od super-zvedu na Lysou horu po hrbky v závěru

-          spokojenost s popisem trasy dopředu, který se mě osobně velmi zamlouvá, neboť preferuji domácí přípravu v klidu

-          snad by se dala trasa natáhnout o dva kilometry, aby to mělo parametry full maratonu, nebo jako option je přidat někde v závěru

-          bylo by dobré, aby bylo příští rok víc účastníků, abych se mohl podívat, jak se ten bowling hraje

-          a nakonec to nejdůležitější, příští rok je třeba termín opět stanovit tak, aby to bylo zase na sněhu

Petr Profous + Richie

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Doktrekking pro děti

(Áňa, 20. 1. 2008 19:51)

Dík

Dogtrekkingy

(Roman/HOLKI, 19. 1. 2008 18:50)

Propozice různých dogtrekkingů i jiné info jsou na:www.dogtrekking.info

Dogtrekking pro děti.

(Roman/HOLKI, 19. 1. 2008 18:47)

Samostatně asi DT pro děti není jen jako součást nějakých větších závodů MČR je vypisováná kratší trať do 40 km někdy i vycházka na ještě kratší trati např. 15 km.Ale na všech těchto akcích by se mělo v tomto věku jít v doprovdu s osobou nad 18 let.O tom ,ale rozhoduje většinou pořadatel.Lysohorský Dogtrekking bych moc nedoporučoval pro svou náročnost s velkým výškovým převýšením a v zimním obdobím i sněhem.

Doktrekking pro děti

(Áňa, 18. 1. 2008 19:45)

Ahoj,chtěla jsem se zeptat jestli existuje dogtrekking pro děti okolo třinácti let. Díky

Díky za závody

(Renča Vantuchová, 18. 11. 2006 21:56)

Ahoj, chci poděkovat za velmi povedený dogtrekk:-)Byl sice můj první, ale naprosto mi učaroval, kéž by se Lysohorský dogtrekk stal tradičním.Moc děkuju za organizaci závodu,rady a vůbec za všechno.Opravdu se nám to moc líbilo.Renča-Cherry-Michal:-)

Panorama z Lysé

(Martin, 12. 11. 2006 11:45)

Pokud by měl někdo zájem, větší panoramatický pohled z Lysé i další jsou na http://lu2cz.rajce.net/Panoramata/. Kdo by chtěl, pošlu i v nezmenšeném formátu na emajl.

Vydařené závody

(Šimon, 10. 11. 2006 15:39)

Díky Romanovi za skvělou organizaci a především za skvělé zázemí, které domluvil. Po závodě, který proběhl na tak akorát sněhu, výřivka, vyplavání a pára. Zimní scenérie taky neměli chybu. Jediný nespokojený byl náš pes. Ale co byste chtěli, 30 cm kohoutkové výšky je 30 cm. Těšíme se na příště.

Pohodaaaa

(Martin, 8. 11. 2006 13:49)

Škoda těch co se nezúčastnili... počasí vyšlo parádně a celý výlet byl okořeněn malým popraškem sněhu ležícím na vrcholcích našich kopečků. Zima nebyla, na cestu bylo vidět, a hlavně zmizely pod sněhem ostré a nepříjemné šutry, takže se šlo (u někoho běželo) jako po peřince. A co tepr po návratu: parádní a levné ubytování, točený RADEGAST 12, bazén s párou a whirlpoolem a výborná kuchyně na hotelu Montér! Paráda! Příště zas a klidně i bez sněhu.....

Roman - šaman

(Profous Petr, 6. 11. 2006 8:32)

Protože snad jenom šaman je schopný si vymodlit sníh na jeden den závodu. Báječná vycházka až v kýčovitě zasněžené krajině. Super zázemí s bazénem, párou a vířivkou po doběhu, bezproblémové ubytování. Všichni co nerazili nebo co odjeli dříve určitě večer chyběli, protože nakonec nebyli lidi na bowling.
Tak snad příští rok.